Ze života   Deník   Uznání   Dokumenty Kniha návštěv   Ohlasy na dílo   Výstavy   English version

  Hlavní strana   Design

Malba jako „divadlo"

Celá tvorba A. V. Hrsky ve své bohatosti, jak žánrové, ikonografické i v oblasti výtvarných technik, se navzájem propojuje a prostupuje. Protože A. V. Hrsku již záhy zaměstnávala scénografická tvorba, a nedlouho později se k ní připojila intenzivní ilustrátorská aktivita, platí, že ve všech výtvarných periodách, se mnohé nápady a postupy objevily zároveň jak ve volné tvorbě, ilustraci, návrzích pro scénu a kostýmy, grafice i pracech z oboru užité grafiky. Z dnešního pohledu je takřka nemožné odlišit prvotní autorskou výtvarnou ideu a její konkrétní aplikace v dalších oborech.

Periodizace díla A. V. Hrsky je nesnadná vzhledem k mnoha chybějícím a nedostupným dílům, patrně zničeným nebo nepřístupným v neznámých soukromých sbírkách. Pomineme-li raná díla /krajinářské kresby a drobné malby/, první výraznější soubor nacházíme v dílech z Akademie ze Grafické speciálky prof. Maxe Švabinského, kde patřil A. V. Hrska (tehdy tvořící pod uměleckým pseudonymem Iro nebo Iró Hrstka) vůbec k prvým frekventantům tohoto nově založeného zařízení. Nebudeme-li se věnovat časté diskuzi o kvalitě Švabinského vedení, pak nám zůstávají především dva klady Švabinského žáků: důraz na kresbu a dokonalé zvládnutí grafických technik. Sociální žánr, později hojně pěstovaný Švabinského žáky, se ho stejně jako jeho ročníkových spolužáků (Arno Naumann, Jaroslav Skrbek, Eduard Milén, Ago Zajíc, vyjímku tvoří Václav Rabas) dotkl zatím jen vzdáleně. A. V. Hrska se v dochovaných litografiích a několika kresbách soustředil především na městský život, městské pohledy, možnosti zábavy (dostihy, cirkus) a lidské typy, ale bez hořkosti či jakékoliv kritičnosti. V díle projevuje kresebnou zralost až virtuozitu, a též znamenité zvládnutí techniky litografie, ke které se po tomto intenzivním grafickém období ještě příležitostně vrací. Zajímavě se v jeho díle projevuje jeho pražské rodáctví: jeho městské práce jsou díly výtvarníka z metropole pro městského diváka. I později ho vždy oslovuje více městská krajina (či dokonce s průmyslovou stafáží) než volná venkovská krajina.

Po tomto černobílém období, ve kterém vznikly určitě desítky litografií v jeho oblíbené technice křídové litografie, se rázem jeho hlavním vyjadřovacím prostředkem stala barva. Zdá se, že tento průlom způsobil pobyt v Paříží roku 1914. Předchozí malířské práce se vyznačují hledáním a kolísáním mezi mnoha vlivy. Bylo zřejmé, že Hrska ale objevil francouzské malířství ještě před cestou do Paříže, ale jen na nedokonalých reprodukcích a několika výstavách v Praze. Kupodivu ho neoslovil tehdy ani později kubismus, ale dílo postimpressionistů a nabistů v celé své barevné bohatosti. A. V. Hrska rychle střídá různé malířské polohy, experimentuje s barevnou paletou i s linií. Po roce1915 se hlavním jeho tématem stává figura, hlavně ženská (nejenom akt) a figurální skupina. Navazuje spolupráci s nakladatelskými domy, které mu zprostředkují zakázky nejen na knižní úpravy a ilustrace, ale také na drobnější akcidenční tisky (pozvánky, průkazy, plesové pořádky). Začíná intenzivně spolupracovat s Městským divadlem na Vinohradech, což mu zajišťuje stálý příjem. Žije velmi společensky a na mladého výtvarníka působí řada vlivů, ale i komerčních tlaků. Chce a musí vyhovět současnému zájmu o ženskou tématiku, ať v serióznější rovině, tak v rovině triviální literatury. I jeho volná tvorba té doby vykazuje různá chápání ženy, buď ženy jako erotického objektu, někdy v mondénním hávu, nebo ženy fatální s náznaky odstupu k mužskému (divákova) světu a pochmurným celkovým laděním (nejčastěji se projevující v temné barevné skladbě). Žena se objevuje i v mnoha dalších podobách, tehdy oblíbená a Hrskovi blízké obrazy žen tanečnic ve vyzývavých pózách, snové skupiny zachycených při tanci nebo v nepřítomných okamžicích v divadelních šatnách. Někdy se odhodlá A. V. Hrska i ke karikatuře. Ženská torza dostávají hodnotu až abstraktního symbolu v dílech, která se snaží postihnout závažná témata doby. Po názvucích expresionismu, opět projevujícího se hlavně ve volbě barevných prostředků i výtvarné, někdy až křečovité, zkratce, se rukopis Hrskova díla ustálí. Jeho malba vykazuje některé specifické rysy. Neustálý vliv divadelního pohledu vede Hrsku k charakteristickému světelnému řešení: často není možné určit světelný zdroj a směr světla, druhým pólem jsou obrazy s „jevištním" řešením, kdy součást kompozice tvoří kruh Měsíce nebo Slunce. Divadlo ovlivňuje i kompozici některých ireálných krajin, ve kterých architektonické objekty plavou nezakotveně v uměle vytvořeném světle. Hrska odhodlaně dále experimentuje s barevností. Vědom si efektu kontrastů vedle svých barevných maleb buduje některé portréty v takřka monochromní skladbě (nejčastěji v oblíbené šedomodré), někdy pracuje s jediným barevným kontrastem.

Jako naprostá většina výtvarníků narozených před koncem 19. století musel nejen projít sociálním obdobím, ale musel se vyrovnat i s neoklasicismem. Nejvýrazněji se Hrska přimkl k nejednotnému proudu českého neoklasicismu v několika malbách z prvé poloviny dvacátých let. V obrazech převážně z divadelního prostředí použil silné zkratky, barevného kontrastu a především efektního bodového (takřka reflektorového) osvětlení. Bohužel Hrska zřejmě nebyl s výsledky zcela spokojen a soustředil se na další hledání. Neoklasicistní aranžmá se pak projevilo v několika pseudoarkadických kompozicích ze třicátých let. Stále častěji se od konce dvacátých let věnoval portrétu, hlavně ženskému a hereckému. Modelem mu stály především herečky a přátelé. Kultivovaná portrétní tvorba přes zajímavou barevnost se příliš neliší od portrétů jeho současníků, např. Vladimíra Sychry.

V polovině třicátých let nastává zlom v jeho tvorbě, jednak si zvolil novou žánrovou oblast, jednak opouští na několik let hutnou pastózní malbu ve prospěch lehké malby skoro akvarelového typu, kdy pracuje s podkladem jako barevnou hodnotou kompozice. Obojí se jeví jako ideální pro nově objevený žánr: zátiší. S přestěhováním do nového domu na konci 30. let, vybudování zahrady s bohatou nabídkou květin, objevuje A. V. Hrska dekorativní možnosti zátiší. Sám aranžuje barevné kompozice z květin a ovoce z vlastní zahrady. Až fauvistická barevnost (patrně také vliv prací Václava Špály) dokazuje výtvarníkovu radost z života, ale také soustředění se na intimnější témata. Vedle zátiší se soustředí na krajinu – na městské okraje, kde se prolíná aglomerace s přírodou. Období osobního bilancování se kryje s nástupem světové války. V roce 1942 se dočkal prvé samostatné výstavy, jediné za jeho života. Vystavil novou tvorbu – převážně květinová zátiší a krajinářské pohledy z okolí Baby, místa nového bydliště. Slunná a barevná poloha byla vystřídána po válce jakousi formou idealizovaného historického realismu, jež byla dána i charakterem zakázek a soutěží /obsáhlý cyklus inspirovaný postavami a ději literárních děl Aloise Jiráska, soutěž na výzdobu Staroměstské radnice/. Originalita a svěží pohled se pomalu z jeho maleb a kreseb vytrácel, zůstávalo jen dobré malířské řemeslo.

Posmrtné výstavy shrnuly jeho díla jen v náznaku, ostatně polovina padesátých let nebyla ideálním obdobím pro začlenění umělce do výtvarného kontextu.

David Chaloupka
(text pro katalog k výstavě v Galerii "U bílého zajíce" v roce 2000)