Ze života   Deník   Uznání   Dokumenty Kniha návštěv   Ohlasy na dílo   Výstavy   English version

  Hlavní strana   Design

A.V.Hrska – plakáty

Mladý Hrska, absolvent malířské Akademie /u prof. Roubalíka, Bukovace a Švabinského/ v roce 1915 se k navrhování plakátů dostal možná náhodou, "přes" divadlo. A pro to ho /prý/ objevil režisér Vinohradské scény Karel Hugo Hilar, který potřeboval pro uskutečnění svých, na svou dobu značně moderních, až revolučních, představ výtvarníka, nejlépe mladého, nezasaženého dosavadní praxí. Následujícího roku tedy začíná tříletá Hrskova práce ve zmíněném divadle. Hrska pro řadu představení Vinohradského divadla, režírovaných často – ne však vždy – Hilarem /vedle činohry a opery se zde pěstovala i opereta, kterou se Hilar nezabýval/ navrhoval výpravy, a k některým z nich i plakáty. Necelá desítka Hrskových plakátů z tohoto období je na jedné straně určitou odezvou výtvarného, případně i režijního pojetí toho kterého kusu, zjednodušeným zachycením toho, o co v té které hře šlo, na straně druhé i dokladem vývoje výtvarného projevu samotného malíře. Některé plakáty z těchto let jsou tedy jen pouhým kresebným zachycením některé výrazné akce či seskupení osob z toho kterého představení, několik však již představuje nástup výrazného barevného dekorativismu poloviny 10.let, později považovaného za jakýsi předstupeň stylu Art Deco, jako např. Boccaccio (1916) se stylizovanou dvojicí v renesančních úborech, či Antonius a Kleopatra (1917) s egyptsky stylizovanými postavami bohů a sedící Kleopatry. V tomto případě jde vlastně o vyabstrahovaný, graficky vyvedený "přepis" detailu malířské dekorace Hrskovy scény pro hru, která byla třetím společným dílem dvojice Hilar-Hrska.Výrazně barevnými scénami Hrsky pro tohoto režiséra byly Don Juan (1917) a Krasiňského Nebožská komedie, která byla prvním popřevratovým kusem divadla (listopad 1918), doprovázeným i projekcí Hrskových obrazů – plakáty pro obě hry jsou však jen jednobarevné a nezachytily pro nás podstatnou složku děl.

První popřevratová léta znamenají v českém užitém umění obecně nástup "národního dekorativismu", jehož hlavním představitelem se v oblasti plakátu stal František Kysela. Jeho vlivu se neubránil ani Hrska jak v plakátech pro jednorázové představení Smetanovy Mé vlasti (1919) i Slavnostního průvodu na paměť Národního divadla a osvobození národa (rovněž 1919), tak i v nerealizovaných návrzích /v majetku rodiny/ pro Langerovu Jízdní hlídku, a La Republique Tchécloslovaquie a Každý Čech jednou v Praze.

Zůstaňme ještě u divadelních plakátů: po následující dvouleté práci pro brněnské divadlo /plakáty tamních představení se nedochovaly – je však možné, že žádné ani nevznikly/ se Hrska vrací do Prahy a řadu let spolupracuje /tentokrát už "na volné noze", nikoliv jako člen ansámblů/ hlavně s Národním, někdy i Vinohradským divadlem, případně i Vinohradskou zpěvohrou, která vznikla odtržením od mateřské scény. Dochovalo se jen pár plakátů z let 1924-1927- Nejzajímavějšími z nich jsou plakát pro Maeterlinckovo Modré ptáče (Vinohradské divadlo, 1925), s lehce deformovanými postavami dospívajících dětí, kluka a děvčete držících se za ruce /nerealizovaný návrh v majetku rodiny, soustředící se pouze na postavu děvčete-ptáka, je na jedné straně značně expresivnější, na druhé straně symbolističtější – možná proto byl zamítnut/, a pro operu Švanda dudák (Národní divadlo, 1927), s dudákem, sledujícím z povzdálí karetní souboj s čertem – zde se Hrska celkem mistrně vyhnul přímo se nabízejícímu se vyobrazení hlavní postavy, tedy Švandy, pokud možno v nějakém "lidovém" kroji.

Posledním výrazným divadelním plakátem je ten pro zřejmě bizarní hru Člověk v kleci pro Burianovo divadlo (1925), čvrtou inscenaci nedávno otevřeného divadla, pro kterou Hrska navrhl i scénu. Vlasta Burian hrál hlavní roli Opice – to bude zřejmě ta skinheadská příšera v popředí, objímající nepříliš půvabnou ženštinu /pouliční šlapku ?/ v kombiné na pozadí expresivně pojatého kácejícícho se velkoměsta a zmateně pobíhajících, nerozlišitelných, jen naznačených , lidských postav. Jedovaté barvy dokreslují tu expresionistickou spoušť.

Už několik let předtím Hrska našel – ve volné malbě, a hlavně v návrzích několika kulturních plakátů – vlastní styl, který bychom mohli nazvat neoklasicismem. Návrhy těchto plakátů /v majetku rodiny a Uměleckoprůmyslového musea v Praze, kde jsou uchovány nerealizované návrhy plakátů výstav Družstevní práce a spolku Hollar/ jsou "posazeny" na dokonale zvládnuté klasické kresbě ženského těla, lehce zdeformovaného, jak bylo obyklým v Art Deco před půlí 20.let. Nejhodnotnějšími z realizovaných plakátů dle těchto návrhů jsou ty pro výstavy Mánesa (ve Vídni, 1923, Pozn.1/ a v Obecním domě v Praze, 1924, Pozn.2/) a pro Mezinárodní hudební festival v Praze (1924), věnovaný soudobé hudbě. Posledně jmenovaný , v podstatě klasická alegorie, se – dle našeho dnešního názoru - lehce rozchází s představou moderní hudby, moderní /či modernistický/ plakát však tehdy vlastně ještě neexistoval.

Hrska se nevyhýbal ani práci pro reklamu. Zajímavým jistě bude srovnání dvou jeho kosmetických reklam, mezi nimiž je rozpětí deseti let. Zatímco Mája (l925) je "symbolická děva s květy, Kyselovského slohu", jak správně píše K. Hostovský v článku o plakátech v časopise Organisace Reklama Obchod, 1927, s. 131 /a dodává: "stačilo by bývalo pouze zaměnit tekst a plakát ten mohl právě tak býti affichí pro výstavu Mánesa" – protože vskutku postrádá reklamní dimenzi/ Pozn.3/, je Sahara (1935) s dívkou v koupacím úboru s velkým kloboukem v ruce moderní /byť akademická!/ malba téměř francouzské "střihu", jakoby se náš malíř inspiroval Paříží, kde v tu dobu profitovali malíři elegantního světa jako Jean-Gabriel Domergue, Louis Icart a další.

Zřejmě nejvelkolepější Hrskovou reklamou je plakát čerstvě otevřených Barrandovských teras (1929), jeden z malá jeho "nájezdů" do vyloženě modernistického stylu. Lehkou, pestrou abstrahovanou kresbu dvojice /centrem je žena, muž je jakoby "oříznut" okrajem listu/ u stolku doplňuje černobílá fotografie kavárny na terasách./Pozn.4/

Z rozmezí let 1932-1942 pochází i několik Hrskových plakátů pro filmy. Těžko v nich – m.j. jak vzhledem k danému časovému rozpětí, tak k rozmanitým druhům filmů samých – objevíme nějaký určitý autorův výtvarný názor – najdeme zde abstrahující zmodernizovaný expresionismus (Vražda v Ostrovní ulici, 1933) /nerealizovaný návrh je ještě expresivnější, se zvýrazněním postavy vraha s nožem v ruce/, eleganci doznívajících 30.let (Maskovaná milenka, 1940, která má znovu pařížský či velkoměstský flair, což je dáno i námětem filmu), i určitý akademický klasicismus (Pohádka máje, 1940)./Pozn. 5/

Další plakáty, případně návrhy/propagace knih, vlastně "opakující" jejich obálky, volební plakát (1925 ?) pro Národně demokratickou stranu s opravdu národoveckou ženskou postavou, atd./ již nijak zásadním způsobem nerozšiřují naši představu o Hrskově tvorbě v této oblasti, jejímiž vrcholy jsou divadelní plakáty, plakáty uměleckých výstav a především Barrandov.

Pozn.

1. Zřejmě se jedná o nepoužitý návrh z interní soutěže Mánesa na plakát výstavy Francouzského umění 1923 /realizován byl návrh Vincence Beneše/, který Hrska, jistě s vědomím spolku, použil pro tuto výstavu
2. Návrh /v soukromém majetku/ uvádí že jde o LXXVIII.výstavu, září-říjen 1924, realizovaný plakát má text LXXXI.výstava a datum říjen-listopad 1924: rozdíl v číslování je dán tím, že zemřel Max Pirner a jeho posmrtné výstavy posunuly číslování
3. O několik let starší (1919) plakát pro téhož klienta, firmu Sedláček, a tutéž značku, Maja, od Karla Šimůnka, jednoho z prvních reklamních profesionálů u nás vůbec, který začínal již koncem 19.století, je přece jen daleko více reklamou, odkazující na nabízený produkt, i když zde Šimůnek vlastně opakuje své, teď již značně zastaralé secesní klišé, byť "oblečené" do začínajícího dekorativismu poloviny 10.let
4. Nádherný plakát pro Barrandov vytvořil též autor signující M /Motyčka ?/ - v jeho případě jde o špičkovou Art Deco malbu vertikálního formátu, zatímco Hrskův plakát má formát horizontální
5. Dívka s rozpaženýma rukama z plakátu je identická s Hrskovou kresbou pro ilustraci Mrštíkova románu (Praha 1941, obr. za s.148), podle něhož byl film natočen

Petr Štembera, květen 2000
(text pro katalog k výstavě v Galerii "U bílého zajíce" v roce 2000)